Mac mini jako domácí server: od disku v televizi k tichému 12TB úložišti!

Domácí server jsem si původně vůbec neplánoval postavit. Chtěl jsem pouze pohodlně přehrávat filmy na televizoru, aniž bych musel neustále přenášet externí disk mezi počítačem a obývákem. Každé další řešení ale odstranilo jeden problém a současně odhalilo jiný. Přes disk připojený k routeru, malý počítač ze starších komponent a další pokusy jsem se nakonec dostal k Macu mini, třem externím NVMe SSD a 10Gbit Lan síti.

Současná sestava nevznikla podle předem připraveného plánu. Vyvíjela se postupně podle toho, co mi na předchozím řešení přestalo vyhovovat.

Od externího disku k prvnímu síťovému úložišti

Na začátku byl obyčejný externí pevný disk. Film jsem stáhl na počítači, zkopíroval na disk a ten následně připojil přímo k televizoru LG OLED. Z technického hlediska šlo o nejjednodušší možné řešení. Televizor soubory přehrál a nebylo potřeba nastavovat žádný server ani domácí síť.

Při pravidelném používání však tento postup rychle přestal být pohodlný. Disk bylo potřeba odpojit od počítače, přenést do obýváku, připojit k televizoru a po zhlédnutí celý proces zopakovat. Opakované připojování navíc nakonec skončilo poškozeným souborovým systémem. Data se mi podařilo obnovit, ale bylo jasné, že disk musí zůstat trvale na jednom místě.

Prvním skutečným krokem k domácímu serveru se proto stal router ASUS RT-N18U s USB 3.0 portem. Externí disk jsem připojil přímo k němu, z počítače k němu přistupoval prostřednictvím Samby a televizor používal integrovaný ASUS Media Server.

Proti ručnímu přenášení disku to byl zásadní posun. Nové filmy jsem mohl kopírovat přes síť a úložiště zůstávalo trvale připojené v obýváku. Přenosová rychlost se pohybovala okolo 50 MB/s, což bylo vzhledem k tehdejším požadavkům použitelné.

Brzy se ale ukázalo, že jsem problém pouze přesunul jinam. Disk už nebylo nutné přenášet, ale samotný router neměl dostatek výkonu, aby se dlouhodobě choval jako skutečný server. NAS funkce tehdejšího firmwaru působily spíše jako doplněk do seznamu parametrů než jako plnohodnotné řešení.

Situaci částečně zlepšil alternativní firmware Asuswrt-Merlin. Samba fungovala lépe a odstranila se některá omezení při práci s velkými soubory. Slabý procesor routeru však žádný firmware nahradit nemohl.

Výkon za cenu hluku a spotřeby

Dalším logickým krokem byl samostatný počítač. Z bazarových a starších komponent jsem sestavil malý server se základní deskou ASUS E45M1-I, několika 7200otáčkovými pevnými disky a skříní BitFenix Prodigy.

Výkonový problém tím zmizel. Počítač zvládal sdílení souborů i další služby bez omezení, která jsem znal z routeru. Současně se ale ukázalo, že samotný výkon není u zařízení umístěného v obýváku jediným důležitým parametrem.

Mechanické disky byly slyšet, ventilátory také a celý systém spotřebovával výrazně více energie. U běžného pracovního počítače by to nepředstavovalo zásadní problém. U zařízení, které má běžet nepřetržitě několik metrů od pohovky, už ano.

Proto jsem se později znovu vrátil k jednoduššímu řešení. Pořídil jsem výkonnější router ASUS RT-AC86U a místo pevného disku použil 2,5palcové SATA SSD připojené přes USB adaptér. Sestava byla tichá, úsporná a pro běžné kopírování dat fungovala lépe než první pokus s RT-N18U.

Rychlejší úložiště však ještě zřetelněji odhalilo, že hlavním omezením zůstává procesor routeru. Nejvíce to bylo vidět při indexování multimediální knihovny. Po stažení nového filmu někdy trvalo až půl hodiny, než jej ASUS Media Server zpracoval a zobrazil v televizoru.

Soubor už fyzicky ležel na SSD, ale stále bylo nutné čekat, než jej router objeví. Právě tehdy jsem začal hledat zařízení, které by bylo stejně tiché a úsporné jako router, ale výkonem a možnostmi se blížilo klasickému počítači.

Mac mini jako bod zlomu

Mac jsem do té doby jako domácí server prakticky nezvažoval. Dlouhodobě jsem používal Windows a přechod na macOS pro mě nebyl samozřejmý. Bratr ale používal MacBook, takže jsem měl možnost vidět, jak systém funguje v praxi.

Mac mini M2 mě zaujal především kombinací malých rozměrů, nízké spotřeby, téměř neslyšného provozu a dostatečného výkonu. Proti hotovým NASům zároveň nabízel výhodu plnohodnotného operačního systému, na který jsem si mohl nainstalovat běžné desktopové aplikace.

Začal jsem se základní konfigurací s čipem Apple M2, 8 GB operační paměti a 256GB interním SSD. Interní úložiště mělo sloužit pouze pro systém a aplikace, takže jeho malá kapacita nebyla zásadní. Data měla být uložená externě.

Mac mini jsem umístil přímo pod televizor, připojil přes HDMI a pro případnou lokální správu používal bezdrátovou klávesnici a myš. Do domácí sítě byl zapojen přes 2,5Gb Ethernet a jako úložiště zpočátku sloužil jeden externí NVMe disk.

Rozdíl proti routeru byl okamžitý. Indexování knihovny přestalo být událostí, na kterou bylo nutné čekat. Kopírování souborů, stahování i současný běh více aplikací už nebyly omezené slabým procesorem. Mac mini mohl běžet nepřetržitě a v mém případě nevyžadoval téměř žádnou údržbu.

Právě v této fázi se z jednoduchého zařízení pro přehrávání filmů začal stávat skutečný domácí server. Postupně převzal stahování souborů, správu multimediální knihovny, synchronizaci dat a další úlohy, které předtím řešily různé počítače a routery.

Od jednoho NVMe disku k 12TB úložišti

První externí úložiště tvořil jeden NVMe SSD v 10Gb/s USB boxu. Kapacitně i výkonově zpočátku stačil, ale s rostoucí knihovnou a počtem používaných služeb bylo jen otázkou času, kdy jej budu muset rozšířit.

Dnes používám tři samostatné 4TB NVMe SSD: WD Black SN850X, Patriot Viper VP4300 Lite a ADATA XPG SPECTRIX S40G. Každý disk je umístěný ve vlastním UGREEN USB4 boxu s propustností až 40 Gb/s a každý box je připojen k samostatnému Thunderbolt portu Macu mini.

Disky nejsou spojené do RAIDu. V systému se zobrazují jako tři samostatné svazky a data mezi ně rozděluji podle účelu. Nejde o řešení vhodné pro každého, ale v mém případě mi vyhovuje jeho jednoduchost. Každý disk mohu samostatně odpojit, vyměnit nebo přesunout a případná porucha jednoho svazku přímo neovlivní zbývající dva.

Celková hrubá kapacita externího úložiště je 12 TB.

Z pohledu ceny za terabajt by byly mechanické disky výhodnější. U serveru umístěného v obýváku pro mě ale byla důležitější kombinace ticha, malých rozměrů a vysokého výkonu. NVMe SSD nevytvářejí vibrace, nejsou slyšet a bez problémů zvládají současné čtení, zápis i práci několika aplikací.

Server navíc většinu času uložená data pouze čte. Větší zápisy vznikají při stahování nových souborů, synchronizaci nebo přesouvání dat, nejde však o nepřetržitou zátěž s extrémním objemem zápisu.

SSD samozřejmě může stejně jako jakékoliv jiné úložiště selhat. Ticho a kompaktní rozměry pro mě ale byly dostatečným důvodem, proč před klasickými pevnými disky upřednostnit právě NVMe.

UGREEN USB4 boxy v praxi

Při výběru externích boxů pro mě nebyla důležitá pouze rychlost. Protože jsou součástí sestavy umístěné ve skleněné skříni, záleželo mi také na jejich vzhledu. Většinu externích boxů bych se pravděpodobně snažil schovat mezi kabely, tyto modely UGREEN jsem naopak nechal záměrně vystavené.

Kovové tělo, čisté linie a tmavě šedé provedení působí výrazně lépe než u běžných plastových boxů. Také zpracování odpovídá vyšší cenové kategorii. Boxy jsou pevné, kompaktní a tři stejné kusy vedle sebe vypadají jako přirozená součást celé sestavy, nikoliv jako náhodně připojené příslušenství.

Hlavním praktickým důvodem pro jejich pořízení ale bylo rozhraní USB4 s teoretickou propustností 40 Gb/s. Běžný 10Gb/s USB box se v praxi pohybuje přibližně kolem 1 GB/s bez ohledu na to, jak rychlý NVMe disk je uvnitř. U 40Gb/s boxu lze při správné kombinaci disku, kabelu a Thunderbolt portu dosáhnout podstatně vyšších hodnot.

V orientačním testu AmorphousDiskMark dosáhla nejrychlejší konfigurace sekvenční rychlosti až 3092 MB/s při čtení a 1436 MB/s při zápisu. V druhém sekvenčním testu šlo o 1781 MB/s při čtení a 1453 MB/s při zápisu. Proti původnímu 10Gb/s boxu je rozdíl znatelný především při kopírování velkých souborů a práci s více daty současně.

U rychlých PCIe 4.0 disků sice USB4 box nedokáže využít jejich plnou interní rychlost, která může přesahovat 7 GB/s, proti klasickému 10Gb/s boxu ale nabízí podstatně větší rezervu. Pro samotný přenos dat přes 10Gb síť je navíc výkon externího úložiště více než dostatečný a dříve se projeví omezení síťového připojení.

Integrovaný ventilátor se při běžném používání nebo kratších přenosech většinou vůbec nespouští. Aktivuje se až po delší nepřetržité zátěži, typicky po několika desítkách minut. Jakmile se ale roztočí, je v tichém obýváku poměrně dobře slyšitelný. Právě hlučnost ventilátoru považuji za hlavní slabinu těchto boxů.

Při občasném kopírování velkých souborů to představoval zásadní problém. U serveru, který běží nepřetržitě a stojí přímo v obytné místnosti, jsem ale chtěl provoz co nejtišší. Proto jsem později začal experimentovat s dodatečným pasivním chlazením, kterému se věnuji v následující části.

Celkově jsem s boxy velmi spokojený. Nejvýstižnější hodnocení je pravděpodobně to, že jsem nezůstal u jednoho kusu, ale postupně pořídil tři a všechny používám každý den. Kombinace vzhledu, kvalitního zpracování, kompaktních rozměrů a rychlého USB4 připojení přesně odpovídá tomu, co jsem od úložiště k Macu mini očekával.

Chlazení a skříň, která už není počítačem

Externí NVMe boxy jsou kompaktní, ale při delší zátěži dokážou být velmi horké. UGREEN používá kovové tělo a integrovaný ventilátor, přesto byly boxy v původním stavu na dotyk výrazně zahřáté.

Už u prvního externího disku jsem proto experimentoval s pasivním chlazením. Na box jsem přidal chladič původně určený pro procesor. Po rozšíření sestavy jsem stejné řešení použil i na zbývající dva boxy.

Na první pohled může kombinace malého externího boxu a velkého procesorového chladiče působit přehnaně. Praktický výsledek je ale přesně takový, jaký jsem potřeboval. Velká plocha chladiče odvádí teplo z celého kovového těla a teploty klesly natolik, že se integrované ventilátory boxů v běžném provozu prakticky nespouštějí.

S rostoucím počtem disků, chladičů a kabelů ale přestalo být praktické nechávat celou sestavu volně položenou na polici. Proto jsem využil prázdnou skříň Lian Li O11 Mini.

Skříň už neslouží jako běžné PC. Funguje pouze jako kryt, organizér kabelů a částečně také jako výstavní vitrína. Uvnitř je vertikálně umístěný Mac mini a vedle něj tři NVMe boxy s pasivními chladiči. Porty Macu směřují nahoru, takže zůstávají dobře přístupné.

Ve skříni nejsou žádné systémové ventilátory. Celá sestava je chlazena pasivně, s výjimkou interního ventilátoru Macu mini, který je při běžném serverovém provozu prakticky neslyšný.

Teplota uvnitř zavřené skříně je pochopitelně vyšší než v místnosti, ale díky velkým chladičům na externích boxech to při mém způsobu používání nepředstavuje praktický problém.

Přechod na Mac mini M4 a 10Gbit Lan

Mac mini M2 mi výkonově stále stačil. K jeho výměně nedošlo proto, že by byl pomalý nebo nezvládal serverové úlohy. Šlo spíše o vhodný okamžik prodat jej, dokud měl stále dobrou hodnotu, a přejít na novější generaci.

Mac mini M4 už v základní konfiguraci nabídl 16 GB operační paměti, což vytváří větší rezervu pro současný běh více aplikací. Pro můj server však byla ještě důležitější možnost objednat integrovaný 10Gbit Ethernet.

Současnou konfiguraci proto tvoří Mac mini M4 s 16 GB RAM, 256GB interním SSD a 10Gbit síťovým rozhraním. Připojený je k routeru ASUS RT-BE86U, který rovněž disponuje 10Gbit portem.

Při běžném přehrávání filmu nepřinesl přechod z M2 na M4 zásadní rozdíl. Takovou úlohu zvládal bez problémů už předchozí model. Nová sestava ale nabízí větší výkonovou rezervu a především rychlejší propojení se zbytkem domácí sítě.

Externí boxy sice používají USB4 s teoretickou propustností až 40 Gb/s, při síťovém přenosu je však výsledná rychlost omezená síťovými rozhraními, použitým protokolem a výkonem zařízení na druhé straně. Ani 10Gb síť proto automaticky neznamená, že každý přenos poběží maximální teoretickou rychlostí.

Důležité je, že server už při běžné práci není úzkým hrdlem. Může současně obsluhovat více zařízení, přenášet velké soubory a provozovat několik služeb bez toho, aby se celý systém dostával na hranici svých možností.

Současná podoba serveru

Po několika generacích routerů, jednom klasickém počítači a dvou generacích Macu mini dnes sestavu tvoří:

• Mac mini M4 se 16 GB RAM a 256GB SSD,
• integrovaný 10Gbit Ethernet,
• router ASUS RT-BE86U,
• tři 4TB NVMe SSD,
• tři UGREEN USB4 40Gb/s boxy,
• tři samostatné svazky bez RAIDu,
• pasivní procesorové chladiče na externích boxech,
• skříň Lian Li O11 Mini bez systémových ventilátorů.

Výsledkem je prakticky neslyšný domácí server s celkovou externí kapacitou 12 TB. Může běžet nepřetržitě v obýváku, neobtěžuje hlukem a vedle multimediální knihovny zvládá stahování souborů, synchronizaci dat i další běžné serverové úlohy.

Mac mini jsem přitom nekupoval jako hotovou náhradu NASu. Stal se jí až postupně. Nejprve odstranil pomalé indexování multimediální knihovny, následně převzal stahování a synchronizaci souborů a nakonec kolem něj vzniklo celé externí úložiště.

Klasický NAS by nabídl jednodušší správu disků, připravené pozice pro pevné disky a více funkcí dostupných ihned po prvním zapnutí. Mac mini je naopak plnohodnotný počítač, jehož konečná podoba závisí na tom, jaké aplikace a nastavení si uživatel zvolí.

Právě software nakonec rozhoduje o tom, zda jde pouze o počítač připojený k několika diskům, nebo o skutečně použitelný domácí server.

V další části: nastavení macOS a používané aplikace

V pokračování se zaměřím na samotné nastavení Macu mini pro nepřetržitý provoz. Ukážu konfiguraci sdílení souborů, vzdálenou správu, práci s externími disky a další úpravy, které jsou důležité při používání macOS jako domácího serveru.

Podrobně se budu věnovat také aplikacím, které na serveru používám: Jellyfinu pro správu a přehrávání multimediální knihovny, qBittorrentu s rozhraním VueTorrent a Resilio Sync pro synchronizaci souborů mezi zařízeními.